Pomalu ale jistě se dostávám do věku, kdy se ode mně očekává svatba, zakládání rodiny, zasazení stromu, postavení domu a další radosti a starosti lidí, co si říkají dospělí. 

Nevím, kdy se to stalo, ale najednou mi přijde, že se na Facebooku přátelím se zhruba 300 novorozenci ve věku od 0 do dvou let a podle jejich malinkých obličejíčků se snažím rozpoznat, na kterého z mých kdysi bezdětných kamarádů a kamarádek se podobají. (Uznávám, mám to podstatně lehčí než ti, co se na mém profilu dívají na fotky půlroční chlupaté černo-bílé border kolie, která se mi podobá maximálně v tom, že je to pažravec a posera.) 

Zbývajících 361 mých Facebookových přátel aktuálně chodí buď na základní nebo střední školu, je partnerem jednoho ze 300 výše zmiňovaných, případně má děti už odrostlé, anebo si říká stejně jako já "... proboha, kdy se toto stalo, že jsem zaspala dobu?". Nemluvě o tom, že pravidelným tématem na posledních x party, oslav či grilovaček, kterých jsem se zúčastnila bylo následující:

"... holky a kdy vám praskla plodová voda? Mně u štědrovečerní večeře..."

"... my jsme to těhotenství moc neplánovali, prostě se to stalo..."

"... Saši, jsi těhotná? Joo, ty nepiješ proto, že řídíš, ahaa.. A aspoň plánujete miminko a svatbu?..."

"... vidíš, Saša si místo miminka pořídila psa..."

Jen poslední čtyři dny se mě zeptalo asi 10 lidí, kdy budu mít miminko a znalecky mi připomnělo, že už na to mám věk, že je to skvělá zkušenost, že není nic lepšího než mít dítě a abych to nepřešvihla a pak nebylo pozdě. Věřím tomu, že spousta z nich má alespoň v něčem z výše zmíněného pravdu, ale...

Dostalo mě to až pod takový tlak, že jsem se cítila nepříjemně a přemýšlela jsem, jestli se mám stydět za to, že ve 26 letech děti ještě nemám. Vždy, když se mě na to někdo zeptal, tak jsem mu úpřimně od srdce sdělila, jak to je. Reakcí mi byla spousta obličejů s nechápavým úsměvem (čest výjimkám!) a proto jsem se rozhodla, že až se mě příště někdo zeptá, proč ještě neplánuju děti, odpovím mu/jí pravděpodobně jednou z následujících odpovědí:

"Víš, ptala jsem se našeho dinosaura a ten mi to zatím nedovolil. Je hrozně žárlivý, to mu nemůžu udělat."

"Nechci riskovat, že v porodnici budou bílé zdi. V takové místnosti by se nedalo rodit."

"Protože měsíc je ve znamení Mozkomora a to není vhodná doba na těhotenství."

Nechápejte mě špatně, mám děti ráda a všem svým kamarádkám, kamarádům, kolegům, kolegyním a jejich ratolestem přeji jen to nejlepší a těším se pokaždé, když mi někdo z nich oznámí nový přírůstek. 

Jediné, v čem to u mě "vězí" je to, že se na to ještě necítím. Mám ráda svůj život takový, jaký momentálně je a prozatím nemám potřebu jej nijak měnit. To je vše.

Co jsem tímto článkem ale chtěla říct je, že otázky tohoto typu nemusí být dotazovanému vždy příjemné, byť mají sebelepší úmysl a někdy se jimi můžete doslova trefit do živého. Obzvlášť pak, pokud natrefíte na někoho, kdo by ty děti chtěl mít, ale nemůže...