Třicetiny - taky máte pocit, že vám při vyslovení tohoto slova vyroste v obýváku obří slon nebo dinosaurus? Nevím proč, ale z nějakého důvodu se u nás bere 30. rok života jako konec světa, konec všeho. A když jste ženská, tak je to ještě horší - to jste prý totiž rázem na odpis (ano, tohle mi opravdu někdo řekl!), obzvlášť pak, když nejste vdaná nebo zadaná, nemáte děti a máte kočku. Si tak říkám - mám štěstí, že Bella je pes, jinak bych byla odsouzena k zatracení.

Chápete, kam tím mířím? Jak nesmyslně to zní?

Teď by měl správně následovat odstavec o tom, jak je třicítka a být single to nejlepší, co se vám může stát a že kočky jsou vlastně super (a ony opravdu jsou!), ale o tom tento článek není. Bude o tom, jak máte třicet jenom jednou v životě a jak se to přeci musí oslavit. Jenže co udělat, když se na party století zrovna necítíte? Přemáhat se? Nutit se do něčeho, co vám je momentálně proti srsti? Anebo si to udělat po svém, bez ohledu na to, co si myslí ostatní?

Nebudu lhát, nejdřív jsem se nechala ovlivnit. Byť se mi do toho vůbec nechtělo, vytvořila jsem událost a pozvala kamarády s tím, že budu ráda, když mi pomůžou vymyslet kde a jak to oslavit. V momentě odeslání pozvánek jsem toho litovala, ale říkala jsem si, že třeba ten špatný pocit z oslavy, kterou vlastně ani nechci časem zmizí. Nezmizel. A tak jsem se všem omluvila, těm, co účast potvrdili poděkovala a oslavu přesunula na neurčito - a hrozně se mi ulevilo. V ten moment jsem si taky uvědomila první pozitivní věc na přicházející třicítce - konečně začínám dělat to, co chci a netlačím se do věcí, ze kterých nemám dobrý pocit.

Věděla jsem, že ten den nechci úplně zazdít. Věděla jsem, že ten den chci strávit tak, abych si na něj i v 70 vzpomněla s úsměvem a s myšlenkou "Joo, to mi bylo opravdu dobře, užila jsem si to!".

Vždycky jsem chtěla jet na dovolenou někam sama - prostě se nemuset ohlížet na nic a na nikoho a užít si to podle sebe. Loni jsem si to částečně vyzkoušela - navštívila jsem sestru v Londýně a z toho týdne jsem měla 3 dny, kdy ona chodila do práce a já se toulala anglickou metropolí sama. Nic jsem neplánovala, šla jsem rovnou za nosem, tam kam mě to zrovna v ten moment napadlo. Jedno odpoledne jsem si v centru koupila v trafice noviny a sladko-slaný popcorn a zamířila do St. James Parku, kde jsem si lehla do trávy a jen tak tam 2 hodiny ležela. Pozorovala lidi, odpočívala. A cpala jsem se tím sladko-slaným popcornem - ať žijí divné chutě, ty miluju! Byly to nejlepší 2 hodiny z celého výletu. Kdybych tam byla s někým, tak to nikdy nezažiju - koho z vás by bavilo se mnou jen tak ležet a čučet do blba? Spíš byste spěchali, ať stihneme i další místa a co nejvíc památek...nebo ne? 

A pak ten nápad přišel. Vzpomněla jsem si, že jsem vlastně nikdy neviděla východ slunce. A taky ta touha jet někam sama. Na daleké cesty nebyl prostor, na sobotu před narozeninami jsem měla domluvený nějaký program a jet někam daleko na otočku nedávalo smysl. Takže zbývalo najít alternativu tady u nás, na Moravě.

Každé ráno jezdím do práce vlakem kolem Pálavy, fotím si ji a pokaždé si říkám, jak si až bude čas vyšlápnu nahoru. Jenže jak se tam dostat tak, abych stihla východ slunce, když nemám auto a veřejná doprava na Robinsonky takto brzo ráno nemyslí? "No tak tam přespi v kempu," říká mi Matěj v práci. A bylo to. Během půl hodiny, ve středu odpoledne, pár dní před narozeninami jsem konečně měla plán, jak tu třicítku oslavit. 

A tak jsem si od kamarádů půjčila spacák, stan, krosnu a powerbanku, protože nic z této povinné výbavy dobrodruhů nevlastním, v den odjezdu dokoupila ještě baterku a v neděli na oběd vyrazila. To, že bylo všechno proti mně a den před odjezdem se mi zablokoval krk tak, že jsem nemohla otočit hlavou, lezla na mě nějaká rýmička a počasí hlásilo bouřky je už takový standard u mě. :D Nenechala jsem se odradit ani přemlouváním od kamarádů, že to takto nemá cenu. Těsně před nastoupením do vlaku jsem ještě zjistila, že jsem po cestě na nádraží nejspíš ztratila zlatý prstýnek, co nosím na malíčku - no, parádní začátek dobrodružství.

Vlak, autobus, sluníčko, krásná Pálava, hudba v uších a já - nádhera! Příjezd do kempu byl vtipný - první, co mi paní na vrátnici řekla, když jsem přišla, bylo: "Ježiši vy jste tak nádherná, úplně dokonalá, já se na vás nemůžu vynadívat!" Nevím, jestli mají v popisu práce chválit takto každého ubytovaného, ale lhala bych, kdybych řekla, že mi to neudělalo radost. Kemp byl propojený s Yacht clubem, takže v přístavu parkovali jachty a lodičky a Nové Mlýny jsou tak obrovské, že jsem si připadala jako u moře. Dokonalé!

No a pak přišla první challenge: postavit stan. Vchodem k vodě, abych měla hezký výhled. Nevěřili byste, jak málo stačí k "dětské" radosti - postavila jsem ho sama, bez pomoci a najednou jsem měla pocit, že dokážu úplně všechno na světě. :) Následoval už jen zasloužený odpočinek před hlavní ranní výzvou, která mě čekala následující den. Zaplavala jsem si, luštila na dece křížovky (seznamte se s babičkou Sašenkou, těší mě!) a pak jsem usla. Probudila mě až zpráva od kamarádky, která se zrovna vracela z výletu z Vysočiny, jestli se za mnou může po cestě zastavit aspoň na večeři. Trochu to sice porušovalo moji představu o samotě, ale na to řeknu jediné: můj výlet, moje narozeniny, moje pravidla - a tak jsem na to kývla. Byl to skvělý večer, Eva pak odjela a já si v půl 10 zalezla do stanu, v kempu už byl klid a pouze v dáli hrál někdo na trubku. Když jsem uslyšela svou oblíbenou znělku z Pohádek z mechu a kapradí, byla jsem šťastná jako blecha, nastavila jsem si budík na 3:00 a spokojeně jsem usla.

Budíček ale nakonec přišel už v 1:02. Postarali se o něj mí "sousedé", kteří se rozhodli udělat noční představení pro celý kemp. Pravidelné pleskání těl skončilo přesně v 1:22 posledním vzdechem a následným (ženským!) zvoláním: "Tyvole, kde mám ty cigára?". Cigáro po sexu, klasika, čemu se to vlastně divím? Po cigáru už z jejich stanu bylo slyšet pouze hlasité chrápání, takže jsem to se spánkem vzdala, dala si hudbu do uší a když už jsem konečně měla pocit, že usínám... zazvonil budík. 3:00 - čas vyrazit. Při světle baterky jsem se oblékla a namalovala, aniž bych si vypichla oko - první úspěch dne byl na světě!

Adrenalin ve mně se hromadil a já se hrozně těšila, až vyrazím. A pak jsem otevřela stan a zjistila, že venku je opravdu tma. Jakože opravdu tma! "Panebože, co jsem si to zase vymyslela, proč radši nesedím doma na zadku?", proběhlo mi hlavou jako vždy, když si usmyslím něco mimo svou komfortní zónu. Asi tak na vteřinu se mi chtělo brečet strachy, ale zavřela jsem stan a vyrazila. (Zde takový tip pro Robinsony posery, jako jsem já: Vyklopte den předem to, co máte v plánu celému Facebooku a Instagramu. Ten pocit, že pak budete za idiota, kdybyste to vzdali je dost motivační - takže díky Zuckerbergu, you´ve been very helpful!)

Nahoru vedly dvě cesty. Vybrala jsem si tu, která sice byla delší, no alespoň ze začátku vedla přes vesnici. Cílem bylo jít co nejdéle po světle a vstup do lesa co nejvíc oddálit - strategie drsného dobrodruha, chápete. Jenže Pavlov je maličký a tak jsem se po pár minutách dostala na polní cestu mezi vinohrady a najednou se octla na okraji lesa. Samotná, po tmě, v lese - jeden z mých největších strachů. Původní nápad nedávat si do uší sluchátka, abych slyšela případné zvíře nebo úchyla, kdyby se ke mně blížil jsem po prvním zašustění v dáli zavrhla. Řekla jsem si, že pokud mě má nabrat čuňa na kly (rozuměj divočák... díky za výraz Veru! :) ), tak to chci mít co nejrychleji za sebou a nechci strávit poslední minuty svého života úprkem. Pustila jsem si proto hudbu z nového Jokera (tu, jak hraje, když ve filmu schází po těch schodech), nasadila mód turbo a zabijáckým tempem (samozřejmě s kapucí na hlavě, protože baterka, kterou jsem si svítila na cestu přitahovala další z mých největších strachů - hmyz) jsem valila nahoru. V jeden moment jsem možná i běžela, už nevím. Pamatuji si jen tmu, spoustu stromů, zelené turistické značky, kterých jsem se držela a to, jak mi ujížděly nohy, protože bylo vlhko, všude na zemi byly kořeny a děsně to klouzalo.

Mapy.cz (zdravím do Seznamu!) hlásily původně odhad mojí cesty na zříceninu Dívčího hradu Děvičky 1h a 10 minut. Já to díky svému strachu, který mě hnal kupředu zvládla za necelých 40 minut. Ten pocit, kdy jsem vyšlápla až nahoru se jen těžko dá popsat slovy. Dokázala jsem to! Já, největší posera pod sluncem jsem dokázala sama postavit stan, sama přespat v kempu, projít tmavým lesem, neztratit se, neublížit si, neumřít tam a dostat se až nahoru. Naposledy jsem na sebe byla takto pyšná v 10 letech, když jsem poprvé vyhrála mistrovství republiky. Pyšná a neskutečně šťastná.

Stála jsem tam jako opařená, venku byla pořád ještě docela tma, pod sebou jsem měla děsivý tmavý les a před sebou celou Pálavu jako na dlani. Vyfotila jsem pár fotek a pak si našla místo s nejlepším výhledem. Počasí nakonec taky vyšlo a tak jsem z vrchu viděla až na to svítící ruské kolo, které teď stojí při Vinařství U Kapličky (schválně mrkněte na mapu, jak daleko to je!). Rozbalila jsem si snídani - hrozny, sýr a cider. Otevírák jsem samozřejmě zapomněla doma a tak jsem to nejdřív rýpala klíčem od bytu, pak to zkoušela o skálu, pak o skobu, která trčela ze zdi hradu a nakonec se mi (s menším zraněním) podařilo tu zatracenou láhev otevřít.

Lepší dárek jsem si k 30-tým narozeninám dát nemohla. Sledovat, jak se okolní svět pomalu probouzí byl zážitek na celý život. Před odjezdem se mě někdo ptal, proč zrovna Pálava, proč zrovna Děvičky. Na fotce níže je vysvětlení. Z tohoto místa totiž můžete vidět vše nádherné najednou - vycházející slunce, moře (Nové Mlýny jsou tak obrovské, že mi vždy připomínaly moře), skály, vinohrady a Moravu. A tak jsem tam jen v němém úžasu seděla a najednou se rozbrečela. Uvolnili se ze mě všechny emoce - štěstí i smutek, radost z překonaného strachu, vyčerpání, pocit volnosti, úlevy... Dokonalá katarze, nový začátek. 

Seděla jsem tam asi dvě hodiny a když už sluníčko vylezlo nad mraky, na svět tam dole padla mlha a začala být docela zima, oblékla jsem se a slezla zpátky dolů do vesnice. V kempu v přístavu jsem si zula boty, vlezla do vody a pak asi hodinu seděla s nohama v písku na lavičce, opalovala se a usínala u toho. Nakonec jsem si ještě zaplavala, poté sbalila věci i stan, ve vesnici jsem si U Sousedů dala parádní narozeninový snídaňooběd, nasedla do autobusu a jela domů do Hodonína. Doma mi narozeninoví skřítci přichystali překvapení a večer mě čekala večeře s dvěma skvělými lidmi a úžasný narozeninový dárek.

Pokud jste dočetli až sem - díky! Účelem tohoto článku nebylo chlubit se, ale uchovat si vzpomínku a inspirovat. V první řadě ty z vás, co se taky jako já skoro všeho bojí. Také ty, co se neustále ohlíží na ostatní a mají sebe až na druhém místě. A v neposlední řadě ty z vás, co zatím nenašly dostatek odvahy udělat něco bláznivého nebo si splnit sen.

Třicáté narozeniny máte opravdu jenom jednou v životě a opravdu by se měly pořádně oslavit. Jsem ráda, že mně se to nakonec přeci jen podařilo. :)