Píšem ti z oblakov, tu som ti najbližšie.

Sedím teď v letadle a snažím se zkrátit si 2,5-hodinový let psaním. Nevybrala jsem si úplně nejlepší téma – ťukat do počítače a zadržovat přitom slzy mé spolucestující nejspíš neuklidňuje. „Omlouvám se všichni, slibuji, že nechci vyhodit letadlo do vzduchu... Jen to zítra bude přesně rok.“

Vracela jsem se ten večer z tréninku z Břeclavanu, sice utahaná, ale spokojená jsem čekala na nádraží na vlak. Všichni ví, že jsem začala pozdě – začít tancovat v souboru ve 28 je prostě pozdě, obzvlášť když jste nemehlo a anti-talent na jakoukoliv sportovní aktivitu, jako já. Vše, co jsem kdy ve sportu dokázala (kromě čtyřky z hodu granátem na tělocviku, tu mi paní profesorka na střední škole dala vyloženě ze soucitu), jsem měla vydřené. Ale o tom později, zpátky k tanci. I když jsem se u toho, jak řekl náš vedoucí, někdy hrbila jako žába a jindy prý poskakovala jako koza, tak když jsem tancovala, cítila jsem se šťastná a volná. A loni, 30.7.2019 tomu bylo zrovna tak. I přesto, že jsem po tréninku musela čekat asi hodinu na vlak z Břeclavi do Hodonína, tak mi to stálo za to.

Čekání na nádraží jsem si obvykle krátila tím, že jsem volala s mamkou a buď ji sdělovala dojmy z tréninku, nebo jsme prostě jen tlachali o kravinách, jako vždy. „Netlachejte o kravinách a radši mi udělej ten čaj, cos mi ho slíbila,“ uslyšela jsem v telefonu taťku. Zasmála jsem se, řekla jsem mamce, že zavolám později a nastoupila do vlaku. Za hodinu a půl bylo všechno jinak. Ten čaj, co mamka ještě stihla uvařit zůstal stát na nočním stolku nedopitý. Infarkt byl rychlejší a zítra to bude přesně rok, co odešel jeden z nejdůležitějších lidí v mém životě.

Tohle ale bude veselý článek. Veselý článek, kterým bych chtěla uctít jeho památku. A proto vám dnes převyprávím jednu z jeho nejoblíbenějších historek, kterou se hrozně rád chlubil – je o mně, je o něm a o jednom velkém, na první pohled nereálném snu, který se stal skutečností.

Vraťme se proto do devadesátých let, do Topoľčian, do mého rodného města. Byl rok 1996, šestiletá Sašenka tehdy chodila do první třídy, vlasy nosila zapletené do dvou dlouhých krásných copů a domů nosila ze školy samé jedničky. To bylo také naposledy, co si pamatuji své copy jako krásné – nevím, jak se to stalo, ale minimálně půlka mých vlasů si někdy v průběhu posledních 10 let sbalila batůžek a už jsem je nikdy neviděla. Teď, když si z vlasů něco upletu, dá se tomu říkat pouze copánky. Ale zpátky k příběhu:

Jednou k nám do třídy přivedla paní učitelka takového drobnějšího, staršího pána a ten nám sdělil, že je trenérem přípravky stolního tenisu a že pro Topoľčiansky stolně-tenisový klub, který mimochodem v té době patřil k nejlepším v republice, hledají mladé naděje. Že stačí přijít, oni nás všechno naučí a když budeme dobří, tak budeme jezdit po zápasech, vyhrávat turnaje a možná se dostaneme i na mistrovství Evropy. Paráda! Já a několik dalších nadšenců jsme se přihlásili a už jen zbývalo, aby to schválili rodiče.

Ok, teď bych se konečně po těch letech měla přiznat – víte, jaká byla má opravdová motivace začít hrát stolní tenis? V hračkářství se mi totiž tehdy líbila taková barevná, umělohmotná sada na stolní tenis, kterou jste si mohli připevnit i doma ke kuchyňskému stolu a hrát, byly v ní dvě pálky, síťka a míček. Mamka mi ji ale nechtěla koupit, prý je to kravina (stejně jako tamagoči, svítící tenisky a tričko s pískacím obrázkem, ty jsem taky nikdy neměla!) a tohle byla příležitost, jak konečně mít tu růžovou plastovou pálku a moct si zahrát! Dokážete si představit to zklamání, když jsem na prvním tréninku dostala do ruky pálku ze dřeva, potaženou černým a červeným gumovým potahem?

První tři roky má kariéra ve stolním tenise nebyla nijak světová. Pokud mám být upřímná – byla přímo děsná. Na tréninky jsem skoro nechodila, protože jsem byla buď pořád nemocná nebo naši kvůli práci neměli čas mě tam vodit a když už jsem na trénink přišla, tak můj výkon odpovídal výkonu totálního jelita. I pokojová rostlina by přes síťku odehrála víc míčků než já. Takto to trvalo až do jednoho turnaje v Nitře – bylo mi devět, vezl mě tam taťka autem a já na tom turnaji prohrála úplně každý zápas. Po cestě domů jsem na zadním sedadle v autě brečela, jak kdyby byl konec světa a když už to otec nemohl poslouchat, tak na mě zakřičel: „Přestaň a neřvi! Teď se tě něco zeptám – chceš být do roka mistryně republiky?“

Chtěla jsem, už mě nebavilo pořád prohrávat, být poslední, být pořád to nemehlo. A tak jsem přikývla. „V pořádku. Já ti teď a tady slibuju, že do roka ní budeš. Nebude to ale zadarmo – budeš muset makat, o víkendu, o prázdninách, kdykoliv bude čas navíc, kdykoliv budou mít ostatní volno, tak ty budeš trénovat. Zabezpečím ti kvalitní sparingy, trenéry, tréninky, soustředění, budeme jezdit po zápasech a turnajích a já už nebudu jen ten hodný taťka, ale budu hlavně tvůj trenér. A do roka vyhraješ mistrovství republiky. A říkám ti, neřvi!“. Když se na to teď dívám zpětně – slíbit něco tak šíleného devítiletému dítěti, které ve vás má naprostou důvěru, chtělo rozhodně velkou dávku odvahy. A jak to tedy dopadlo?

Ze dne na den se vše změnilo. Z původního „1 trénink týdně“ se nejdřív stalo „5 tréninků týdně“ a pak i 8 nebo 10 tréninků týdně, víkend ne-víkend, prázdniny ne-prázdniny. Do toho jsem začala běhat, chodit do posilovny, dělat pohybové cvičení kolem stolu a skákat na švihadle – to vše, abych nabrala svaly, sílu a byla rychlejší. Další, co mi trenéři doporučili bylo zhubnout. Nebyla jsem tlusté dítě, no znáte to, pár kilo dolů a hned se vám hýbe líp. Takže jsem měla upravenou stravu a poprvé taky ochutnala proteinový nápoj. Byl banánový a byl děsně hnusný, měla jsem ho buď místo svačiny nebo večeře a několik roků jsem pak cokoliv banánového nemohla ani cítit.

Pokud si teď říkáte, že byl můj otec blázen, že není správné nutit devítileté dítě do něčeho takového – máte pravdu pouze částečně. Ráda bych zdůraznila, že mě nikdy, rozhodně nikdy do ničeho nenutil. Vše jsem to absolvovala proto, že jsem chtěla. Chtěla jsem být nejlepší, chtěla jsem vyhrát mistrovství republiky, chtěla jsem konečně něco dokázat. Měli jsme domluvu a kdykoliv bych řekla, že končím, mohla jsem skončit. A jestli byl blázen? Pokud ano, tak aspoň konečně víte, po kom jsem. 😊

Byl to velmi těžký rok, který ale postupně začal přinášet první úspěchy – první vyhrané zápasy, posun na žebříčku směrem nahoru. Byly ale také slzy, vztek, únava, nechuť, únava a zase únava, vyčerpání. Nejenom na mojí straně, otec toho měl taky plné kecky - byly dny, kdy přijel ve 3 hodiny ráno ze služebky, dal si sprchu, najedl se a o půl 5 už se mnou vyrážel do Maďarska na turnaj. Přišel taky výsměch od okolí – všichni si ťukali na čelo a tvrdili, že se to nikdy nemůže povést, že ze mě nikdy nic nebude. Prý se hodím jen s vařečkou k plotně, jak řekl trenér z jednoho nejmenovaného konkurenčního klubu. „Pan Vařečka“ mě nikdy neviděl ani péct bábovičky na pískovišti, a přesto by mě, devítiletou holčičku, hned postavil do kuchyně – milý pán, nemyslíte?

A přišlo ono mistrovství republiky. Jeli jsme tam s taťkou o den dopředu, abych si zvykla na halu a vyspala se pořádně a byla co nejvíc v pohodě. Ostatní spoluhráči z Topolčian jeli až na druhý den společně několika autama – a jedno z aut mělo autonehodu, dostalo smyk, sjelo ze silnice a udělalo kotrmelec přes střechu. Nikomu se naštěstí nic vážného nestalo, no i přesto přijeli dost pochroumaní a nikomu z nás pak nebylo moc do smíchu.

Začátek turnaje pro mě taky nevypadal moc šťastně a málem jsem vypadla už ve svém prvním zápase, mezi nejlepšími šestnácti. Prohrávala jsem 1:0 na sety a myslím, že snad 16:9 (hrálo se do 21), nedařilo se mi a vše vypadalo ztracené. V tom momentě jsem se nějakým zázrakem vzpamatovala, zápas se mi podařilo otočit, vyhrála jsem a pak už to šlo jako po másle – výhra ve čtvrtfinále, semifinále a najednou mě čekalo finále.

Nikdy nezapomenu na to, jak mi ve finálovém zápase fandila celá jedna tribuna plná lidí. Větší část ní zabrali hlavně mí spoluhráči z Topoľčian, jejich rodiče a trenéři. Po každém vyhraném míčku mi fandili, tleskali, zpívali, pokřikovali mé jméno a hnali mě dopředu, až do konce – do vítězství. Naše vydřené vítězství, splněný sen. A víte co? Ty dvě holčiny, které jsem tehdy porazila v semifinále a ve finále byly svěřenkyně Pana Vařečky. Lepší facku „vařečkou“ za ty hloupé řeči dostat nemohl!

Od té doby vím, že všechno jde, když se chce. Můžete dokázat cokoliv na světě, jen musíte doopravdy chtít, musíte být ochotni pohnout zadkem a něco pro to udělat a taky si trochu věřit. Já měla navíc to štěstí, že jsem na to nebyla sama a měla jsem vedle sebe někoho, kdo mi byl oporou, hnal mě dopředu, podporoval mě a věřil mi. „A hlavně nebuď dosratá! Radšej tam choď a prehraj, ale vydaj zo seba maximum!“

Až pár měsíců poté, co odešel, jsem si uvědomila, že mám spoustu jeho povahových vlastností a že doopravdy jsem po něm. Nejenom ty dobré, ale i ty špatné a možná taky proto jsme se nespočetně krát pohádali, uměli jsme se navzájem dopalovat do bíla a několikrát se kvůli tomu spolu i den dva nebavili. Větu „To je hrozné, ty jsi jako tvůj otec, měla bys s tím začít něco dělat,“ jsem slyšela několikrát. Dnes už mě to netrápí a i přesto, že si umím zanadávat za volantem a někdy jsem jako vítr, jsem na to, že jsem po otci pyšná. Uměl v lidech vidět potenciál, i když jej sami v sobě neviděli a měl velké srdce. A pokud mám alespoň polovinu z něj a dám svým dětem tolik lásky a péče, kolik dal on mně, budu vědět, že jsem na tomto světě udělala něco správně.

Ďakujem ti tata, za všetko!

Třicetiny - taky máte pocit, že vám při vyslovení tohoto slova vyroste v obýváku obří slon nebo dinosaurus? Nevím proč, ale z nějakého důvodu se u nás bere 30. rok života jako konec světa, konec všeho. A když jste ženská, tak je to ještě horší - to jste prý totiž rázem na odpis (ano, tohle mi opravdu někdo řekl!), obzvlášť pak, když nejste vdaná nebo zadaná, nemáte děti a máte kočku. Si tak říkám - mám štěstí, že Bella je pes, jinak bych byla odsouzena k zatracení.

Chápete, kam tím mířím? Jak nesmyslně to zní?

Teď by měl správně následovat odstavec o tom, jak je třicítka a být single to nejlepší, co se vám může stát a že kočky jsou vlastně super (a ony opravdu jsou!), ale o tom tento článek není. Bude o tom, jak máte třicet jenom jednou v životě a jak se to přeci musí oslavit. Jenže co udělat, když se na party století zrovna necítíte? Přemáhat se? Nutit se do něčeho, co vám je momentálně proti srsti? Anebo si to udělat po svém, bez ohledu na to, co si myslí ostatní?

Nebudu lhát, nejdřív jsem se nechala ovlivnit. Byť se mi do toho vůbec nechtělo, vytvořila jsem událost a pozvala kamarády s tím, že budu ráda, když mi pomůžou vymyslet kde a jak to oslavit. V momentě odeslání pozvánek jsem toho litovala, ale říkala jsem si, že třeba ten špatný pocit z oslavy, kterou vlastně ani nechci časem zmizí. Nezmizel. A tak jsem se všem omluvila, těm, co účast potvrdili poděkovala a oslavu přesunula na neurčito - a hrozně se mi ulevilo. V ten moment jsem si taky uvědomila první pozitivní věc na přicházející třicítce - konečně začínám dělat to, co chci a netlačím se do věcí, ze kterých nemám dobrý pocit.

Věděla jsem, že ten den nechci úplně zazdít. Věděla jsem, že ten den chci strávit tak, abych si na něj i v 70 vzpomněla s úsměvem a s myšlenkou "Joo, to mi bylo opravdu dobře, užila jsem si to!".

Vždycky jsem chtěla jet na dovolenou někam sama - prostě se nemuset ohlížet na nic a na nikoho a užít si to podle sebe. Loni jsem si to částečně vyzkoušela - navštívila jsem sestru v Londýně a z toho týdne jsem měla 3 dny, kdy ona chodila do práce a já se toulala anglickou metropolí sama. Nic jsem neplánovala, šla jsem rovnou za nosem, tam kam mě to zrovna v ten moment napadlo. Jedno odpoledne jsem si v centru koupila v trafice noviny a sladko-slaný popcorn a zamířila do St. James Parku, kde jsem si lehla do trávy a jen tak tam 2 hodiny ležela. Pozorovala lidi, odpočívala. A cpala jsem se tím sladko-slaným popcornem - ať žijí divné chutě, ty miluju! Byly to nejlepší 2 hodiny z celého výletu. Kdybych tam byla s někým, tak to nikdy nezažiju - koho z vás by bavilo se mnou jen tak ležet a čučet do blba? Spíš byste spěchali, ať stihneme i další místa a co nejvíc památek...nebo ne? 

A pak ten nápad přišel. Vzpomněla jsem si, že jsem vlastně nikdy neviděla východ slunce. A taky ta touha jet někam sama. Na daleké cesty nebyl prostor, na sobotu před narozeninami jsem měla domluvený nějaký program a jet někam daleko na otočku nedávalo smysl. Takže zbývalo najít alternativu tady u nás, na Moravě.

Každé ráno jezdím do práce vlakem kolem Pálavy, fotím si ji a pokaždé si říkám, jak si až bude čas vyšlápnu nahoru. Jenže jak se tam dostat tak, abych stihla východ slunce, když nemám auto a veřejná doprava na Robinsonky takto brzo ráno nemyslí? "No tak tam přespi v kempu," říká mi Matěj v práci. A bylo to. Během půl hodiny, ve středu odpoledne, pár dní před narozeninami jsem konečně měla plán, jak tu třicítku oslavit. 

A tak jsem si od kamarádů půjčila spacák, stan, krosnu a powerbanku, protože nic z této povinné výbavy dobrodruhů nevlastním, v den odjezdu dokoupila ještě baterku a v neděli na oběd vyrazila. To, že bylo všechno proti mně a den před odjezdem se mi zablokoval krk tak, že jsem nemohla otočit hlavou, lezla na mě nějaká rýmička a počasí hlásilo bouřky je už takový standard u mě. :D Nenechala jsem se odradit ani přemlouváním od kamarádů, že to takto nemá cenu. Těsně před nastoupením do vlaku jsem ještě zjistila, že jsem po cestě na nádraží nejspíš ztratila zlatý prstýnek, co nosím na malíčku - no, parádní začátek dobrodružství.

Vlak, autobus, sluníčko, krásná Pálava, hudba v uších a já - nádhera! Příjezd do kempu byl vtipný - první, co mi paní na vrátnici řekla, když jsem přišla, bylo: "Ježiši vy jste tak nádherná, úplně dokonalá, já se na vás nemůžu vynadívat!" Nevím, jestli mají v popisu práce chválit takto každého ubytovaného, ale lhala bych, kdybych řekla, že mi to neudělalo radost. Kemp byl propojený s Yacht clubem, takže v přístavu parkovali jachty a lodičky a Nové Mlýny jsou tak obrovské, že jsem si připadala jako u moře. Dokonalé!

No a pak přišla první challenge: postavit stan. Vchodem k vodě, abych měla hezký výhled. Nevěřili byste, jak málo stačí k "dětské" radosti - postavila jsem ho sama, bez pomoci a najednou jsem měla pocit, že dokážu úplně všechno na světě. :) Následoval už jen zasloužený odpočinek před hlavní ranní výzvou, která mě čekala následující den. Zaplavala jsem si, luštila na dece křížovky (seznamte se s babičkou Sašenkou, těší mě!) a pak jsem usla. Probudila mě až zpráva od kamarádky, která se zrovna vracela z výletu z Vysočiny, jestli se za mnou může po cestě zastavit aspoň na večeři. Trochu to sice porušovalo moji představu o samotě, ale na to řeknu jediné: můj výlet, moje narozeniny, moje pravidla - a tak jsem na to kývla. Byl to skvělý večer, Eva pak odjela a já si v půl 10 zalezla do stanu, v kempu už byl klid a pouze v dáli hrál někdo na trubku. Když jsem uslyšela svou oblíbenou znělku z Pohádek z mechu a kapradí, byla jsem šťastná jako blecha, nastavila jsem si budík na 3:00 a spokojeně jsem usla.

Budíček ale nakonec přišel už v 1:02. Postarali se o něj mí "sousedé", kteří se rozhodli udělat noční představení pro celý kemp. Pravidelné pleskání těl skončilo přesně v 1:22 posledním vzdechem a následným (ženským!) zvoláním: "Tyvole, kde mám ty cigára?". Cigáro po sexu, klasika, čemu se to vlastně divím? Po cigáru už z jejich stanu bylo slyšet pouze hlasité chrápání, takže jsem to se spánkem vzdala, dala si hudbu do uší a když už jsem konečně měla pocit, že usínám... zazvonil budík. 3:00 - čas vyrazit. Při světle baterky jsem se oblékla a namalovala, aniž bych si vypichla oko - první úspěch dne byl na světě!

Adrenalin ve mně se hromadil a já se hrozně těšila, až vyrazím. A pak jsem otevřela stan a zjistila, že venku je opravdu tma. Jakože opravdu tma! "Panebože, co jsem si to zase vymyslela, proč radši nesedím doma na zadku?", proběhlo mi hlavou jako vždy, když si usmyslím něco mimo svou komfortní zónu. Asi tak na vteřinu se mi chtělo brečet strachy, ale zavřela jsem stan a vyrazila. (Zde takový tip pro Robinsony posery, jako jsem já: Vyklopte den předem to, co máte v plánu celému Facebooku a Instagramu. Ten pocit, že pak budete za idiota, kdybyste to vzdali je dost motivační - takže díky Zuckerbergu, you´ve been very helpful!)

Nahoru vedly dvě cesty. Vybrala jsem si tu, která sice byla delší, no alespoň ze začátku vedla přes vesnici. Cílem bylo jít co nejdéle po světle a vstup do lesa co nejvíc oddálit - strategie drsného dobrodruha, chápete. Jenže Pavlov je maličký a tak jsem se po pár minutách dostala na polní cestu mezi vinohrady a najednou se octla na okraji lesa. Samotná, po tmě, v lese - jeden z mých největších strachů. Původní nápad nedávat si do uší sluchátka, abych slyšela případné zvíře nebo úchyla, kdyby se ke mně blížil jsem po prvním zašustění v dáli zavrhla. Řekla jsem si, že pokud mě má nabrat čuňa na kly (rozuměj divočák... díky za výraz Veru! :) ), tak to chci mít co nejrychleji za sebou a nechci strávit poslední minuty svého života úprkem. Pustila jsem si proto hudbu z nového Jokera (tu, jak hraje, když ve filmu schází po těch schodech), nasadila mód turbo a zabijáckým tempem (samozřejmě s kapucí na hlavě, protože baterka, kterou jsem si svítila na cestu přitahovala další z mých největších strachů - hmyz) jsem valila nahoru. V jeden moment jsem možná i běžela, už nevím. Pamatuji si jen tmu, spoustu stromů, zelené turistické značky, kterých jsem se držela a to, jak mi ujížděly nohy, protože bylo vlhko, všude na zemi byly kořeny a děsně to klouzalo.

Mapy.cz (zdravím do Seznamu!) hlásily původně odhad mojí cesty na zříceninu Dívčího hradu Děvičky 1h a 10 minut. Já to díky svému strachu, který mě hnal kupředu zvládla za necelých 40 minut. Ten pocit, kdy jsem vyšlápla až nahoru se jen těžko dá popsat slovy. Dokázala jsem to! Já, největší posera pod sluncem jsem dokázala sama postavit stan, sama přespat v kempu, projít tmavým lesem, neztratit se, neublížit si, neumřít tam a dostat se až nahoru. Naposledy jsem na sebe byla takto pyšná v 10 letech, když jsem poprvé vyhrála mistrovství republiky. Pyšná a neskutečně šťastná.

Stála jsem tam jako opařená, venku byla pořád ještě docela tma, pod sebou jsem měla děsivý tmavý les a před sebou celou Pálavu jako na dlani. Vyfotila jsem pár fotek a pak si našla místo s nejlepším výhledem. Počasí nakonec taky vyšlo a tak jsem z vrchu viděla až na to svítící ruské kolo, které teď stojí při Vinařství U Kapličky (schválně mrkněte na mapu, jak daleko to je!). Rozbalila jsem si snídani - hrozny, sýr a cider. Otevírák jsem samozřejmě zapomněla doma a tak jsem to nejdřív rýpala klíčem od bytu, pak to zkoušela o skálu, pak o skobu, která trčela ze zdi hradu a nakonec se mi (s menším zraněním) podařilo tu zatracenou láhev otevřít.

Lepší dárek jsem si k 30-tým narozeninám dát nemohla. Sledovat, jak se okolní svět pomalu probouzí byl zážitek na celý život. Před odjezdem se mě někdo ptal, proč zrovna Pálava, proč zrovna Děvičky. Na fotce níže je vysvětlení. Z tohoto místa totiž můžete vidět vše nádherné najednou - vycházející slunce, moře (Nové Mlýny jsou tak obrovské, že mi vždy připomínaly moře), skály, vinohrady a Moravu. A tak jsem tam jen v němém úžasu seděla a najednou se rozbrečela. Uvolnili se ze mě všechny emoce - štěstí i smutek, radost z překonaného strachu, vyčerpání, pocit volnosti, úlevy... Dokonalá katarze, nový začátek. 

Seděla jsem tam asi dvě hodiny a když už sluníčko vylezlo nad mraky, na svět tam dole padla mlha a začala být docela zima, oblékla jsem se a slezla zpátky dolů do vesnice. V kempu v přístavu jsem si zula boty, vlezla do vody a pak asi hodinu seděla s nohama v písku na lavičce, opalovala se a usínala u toho. Nakonec jsem si ještě zaplavala, poté sbalila věci i stan, ve vesnici jsem si U Sousedů dala parádní narozeninový snídaňooběd, nasedla do autobusu a jela domů do Hodonína. Doma mi narozeninoví skřítci přichystali překvapení a večer mě čekala večeře s dvěma skvělými lidmi a úžasný narozeninový dárek.

Pokud jste dočetli až sem - díky! Účelem tohoto článku nebylo chlubit se, ale uchovat si vzpomínku a inspirovat. V první řadě ty z vás, co se taky jako já skoro všeho bojí. Také ty, co se neustále ohlíží na ostatní a mají sebe až na druhém místě. A v neposlední řadě ty z vás, co zatím nenašly dostatek odvahy udělat něco bláznivého nebo si splnit sen.

Třicáté narozeniny máte opravdu jenom jednou v životě a opravdu by se měly pořádně oslavit. Jsem ráda, že mně se to nakonec přeci jen podařilo. :)