Nevím čím to je, ale rok co rok, v jeden a ten samý den to na mě přijde a mám depresi. Zoufám si, fňukám si, brečím... Samozřejmě tím obtěžuju své okolí - přítele, který si ťuká na čelo, mamku, která mi na to vždy řekne "A co mám říkat já?" a teď už i mého psa, který je ze mě nervózní, neví jak mi pomoc a tak na mě vyskočí a začne mě olizovat a okusovat.

Letos jsem se rozhodla proti této depresi bojovat. Zařekla jsem se, že tento rok bude jiný a letos rozhodně zoufalá nebudu. Ze všeho nejdříve jsem si otevřela Facebook (jen se pochechtávejte, posměváčci, co mě máte za Facebook maniaka) a uspořádala jsem událost. Vybrala jsem vhodnou úvodní fotku a poslala pozvánky kamarádům bydlícím v okruhu do 100 km. Kamarády patřící do skupinky "nad 100 km" jsem nechtěla trápit tím, že by si museli kvůli mě kupovat letenky anebo nedejbože absolvovat strastiplnou cestu po D1 až k nám na Moravu (nebojte, počká to na vás až se budu vdávat, ha ha).

Nejdřív jsem znalecky počkala, až mi alespoň několik lidí potvrdilo účast, abych měla jistotu, že nezůstanu sama a následně jsem vytáhla první těžký kalibr a zkoušku přátelství - dress code s názvem "Ten, kdo tvrdí, že oranžová nahradí růžovou je na hlavu." od mé oblíbené autorky a životního vzoru Elle Woodsové, a.k.a. Pravé blondýnky. Naštěstí se nikdo neodhlásil, právě naopak, účastníci přibývali. Růžovou má přeci každý rád, to říkám pořád.

Poté jsem se nechala trochu unést, navštívila jsem několik obchodů s papírnictvím, včetně vyhlášeného Tigeru a nakoupila spoustu party zbytečností, které vidíte na fotkách. Nejvíc pyšná jsem byla na růžové obrousky s ananasem, knihu návštěv, nanukové dřívka, které jsem nastrkala do melounu a tramtadadáááá - v Tigeru měli krabičky na popcorn!!! Zbytek nemusím popisovat, to vidíte na fotkách. (zbytek článku se nachází niže, pod fotkami růžových a zlatých brček a růžových ubrousků :) )

Vy, co jste se dostali až sem už určitě tušíte, z čeho plynou mé každoroční deprese. Pokud ne, napovím vám - tu Facebook událost, o které jsem psala nahoře, jsem pojmenovala optimisticky "Zase o rok hezčí dvacítka". Ano, je to tak, od svých 18. let, rok co rok na své narozeniny šílím, že jsem opět o rok starší, že všechno to tak strašně rychle utíká, nechci být stará, mít vrásky, nechci nikdy umřít a tak podobně. Když to tak po sobě čtu, tak bych si místo narozeninové oslavy asi měla raději dát každý rok jednu facku z levé strany a druhou z pravé strany - vyšlo by mě to levněji a sousedi by mi taky poděkovali. To by ale nebyla taková sranda. :)

Nakonec to všechno dopadlo výborně. Moje historicky první oslava narozenin se povedla na jedničku a já letos konečně slavila s kamarádama a bez depresí. Fňukání jsem pro jistotu úspěšně absolvovala už ve středu, tj. několik dní před oslavou, po návratu z letního kina, kde promítali thriller Sedm. Hele, dívat se v 10 večer na to, jak někdo připoutá svou oběť k posteli, rok ji nechá na té posteli ležet, vás nechá myslet si, že oběť je po roce už mrtvá a ona se po příchodu policie probere, vyskočí z postele a začne ječet, to rozhodí i silnější povahy, no ne?

Každopádně bych tímto chtěla poděkovat Jiříkovi, Mildovi, Evě, Vojtovi, Standovi, Tomovi, Kubovi a Lucce, Kubovi P., Jiříkovi a Elišce, Kačce a Martinovi, Honzovi a Hance a Belle a Lexi za to, že z faktu, že jsem zase o rok starší udělali další nezapomenutelný zážitek. Veškerý fotografický materiál nevhodný pro děti mladší 18 let jsem pečlivě uschovala, doufám ale, že se nebudete zlobit, když tady použiju tuto parádní fotku, pořízenou někdy uprostřed noci. Vždy, když se na ní mrknu, tak jsem klidnější - přeci jen jsem po svém návratu ze šestiletého pobytu v Praze nezůstala v Hodoníně úplně sama a najde se tu pár lidí, kteří mě mají natolik rádi, že obětují svůj drahocenný sobotní čas, navlečou se do růžové a přijdou si se mnou zatančit narozeninové Asereje od Las Ketchup či poslechnout Chipmunk verzi Paľa Habery. To si moc cením!

P.S.: Ty konfety uklízím ještě dnes. Případně je vytahuju z pusy psovi.