Po dnešním dni mám za sebou druhou dávku. Bylo to rychlé, nebolelo to, za 10 minut jsem byla venku... Jediné, co mě zamrzelo byl fakt, že ani podruhé jsem od paní doktorky nedostala žádný obrázek či lízátko za statečnost, jak tomu bývávalo za mého mládí. Přitom nové registrace se teď motivují soutěží o Iphone, Conversky či poukázky na Steam. (Musela jsem si vygooglit, co to vlastně Steam je... ano, to zvolání "OK, boomer," si zasloužím.) Kde je spravedlnost?

Další zklamání přišlo o pár hodin později. Vážně, ani po druhé dávce mé rameno pořád nefunguje jako free wi-fi, takže na datech a internetu doma neušetřím. Magnet, který měla očkovací dávka obsahovat je nejspíš taky fejk - žádná z vidliček, co máme doma, mi na něm nedrží. (Pokud byste chtěli argumentovat, že máme nejspíš nemagnetické vidličky - testovala jsem to po první dávce i s vidličkou v práci, když se nikdo nedíval, a taky nic, spadla.) Snad aspoň ten čip bude fungovat, když se někde ztratím, aby mě rychleji našli.

Když očkování začalo, tak jsem taky váhala. Jako třicetiletá, zdravá osoba jsem nebyla pokud jde o očkování na pořadu dne a tak jsem měla dostatek prostoru se rozhodnout. Mohla jsem pozorovat, jak se s očkováním vypořádali mí blízcí, přátelé a známí z řad doktorů, zdravotních sester a učitelů. Mohla jsem pozorovat, jak se na internetu, sociálních sítích a na tajných, lockdownem oficiálně zakázaných domácích dýcháncích a oslavách vedly nekonečné diskuze o tom, jestli do toho půjdete nebo ne. O konspiračních teoriích, negativních vedlejších účincích, o tom, že si "přeci do těla nenechám vpustit nějakou sračku,"... A co ty litry alkoholu, stovky cigaret či jiných sraček, které si do těla v rámci krátkodobého potěšení, uspokojení chutí a povzbuzení zábavy dobrovolně vpouštíme prakticky denně? V minulosti, když vás poslali na protitetanovku či jiné, dnes už zcela běžné očkování, se (pokud si vzpomínám správně) taky neřešilo, co za látky se vám dostanou do těla a jestli mezi něma náhodou neplave čip, magnet nebo wi-fi router. Tak proč dnes?

Po několikaměsíčním pozorování jsem se nakonec v červnu rozhodla, že do toho půjdu. Navzdory všem hrozbám, dokonce i navzdory tomu, že mě bratránek strašil, že mi naroste ocásek. (Nenarostl.) K tomuto rozhodnutí mě nevedla možnost vyhrát telefon či boty. Vedly mě k tomu následující slova: naděje a úcta.

Nechala jsem se očkovat z naděje, že to pomůže. Že i když třeba covid hned nevymizí, tak tím přispěju k jeho oslabení a nebude tolik lidí na světě umírat. Ano, já sama jako jednotlivec svět nezměním. Ale když nás bude víc? Víte, co se říká: "Mnoho malých lidí, kteří dělají na mnoha malých místech mnoho malých věcí, může změnit tvář světa." 

Druhým důvodem, proč jsem se nechala očkovat byla úcta. Udělala jsem to z úcty vůči těm, kteří se nakazili a už tu s námi kvůli tomu nejsou. Kteří na tomto světě mohli zažít ještě spoustu věcí, no neznámý virus, na který v té době ještě nebyla vakcína, jim to nedovolil. Argumenty, že tam všichni jednou musíme, že dle zákonů přírody přežijí jen ti silnější, že je Země přelidněná a je to vlastně dobře, že pandemie přišla, slušně řečeno odmítám. Věřte mi, že kdyby vám zemřel někdo blízký, tak by vás tato moudra moc neuklidnila. Ti, co byli stejně jako já na "protože covid" pohřbu se mnou budou nejspíš souhlasit.

A tak tu teď sedím v kuchyni za stolem a bojuju s vedlejším účinkem očkování: levé rameno mě bolí tak, jak kdybych do něj dostala ránu pěstí. Bez lízátka, bez obrázku...a díkybohu bez ocásku. Bill Gates mě přes čip sleduje a já se aspoň necítím tak sama. A říkám si, že za tu naději, že jednou bude líp a pandemie bude minulostí mi to stálo.