VESELÝ ČLÁNEK ANEB UŽ TO BUDE ROK

29.7.20


Píšem ti z oblakov, tu som ti najbližšie.

Sedím teď v letadle a snažím se zkrátit si 2,5-hodinový let psaním. Nevybrala jsem si úplně nejlepší téma – ťukat do počítače a zadržovat přitom slzy mé spolucestující nejspíš neuklidňuje. „Omlouvám se všichni, slibuji, že nechci vyhodit letadlo do vzduchu... Jen to zítra bude přesně rok.“

Vracela jsem se ten večer z tréninku z Břeclavanu, sice utahaná, ale spokojená jsem čekala na nádraží na vlak. Všichni ví, že jsem začala pozdě – začít tancovat v souboru ve 28 je prostě pozdě, obzvlášť když jste nemehlo a anti-talent na jakoukoliv sportovní aktivitu, jako já. Vše, co jsem kdy ve sportu dokázala (kromě čtyřky z hodu granátem na tělocviku, tu mi paní profesorka na střední škole dala vyloženě ze soucitu), jsem měla vydřené. Ale o tom později, zpátky k tanci. I když jsem se u toho, jak řekl náš vedoucí, někdy hrbila jako žába a jindy prý poskakovala jako koza, tak když jsem tancovala, cítila jsem se šťastná a volná. A loni, 30.7.2019 tomu bylo zrovna tak. I přesto, že jsem po tréninku musela čekat asi hodinu na vlak z Břeclavi do Hodonína, tak mi to stálo za to.

Čekání na nádraží jsem si obvykle krátila tím, že jsem volala s mamkou a buď ji sdělovala dojmy z tréninku, nebo jsme prostě jen tlachali o kravinách, jako vždy. „Netlachejte o kravinách a radši mi udělej ten čaj, cos mi ho slíbila,“ uslyšela jsem v telefonu taťku. Zasmála jsem se, řekla jsem mamce, že zavolám později a nastoupila do vlaku. Za hodinu a půl bylo všechno jinak. Ten čaj, co mamka ještě stihla uvařit zůstal stát na nočním stolku nedopitý. Infarkt byl rychlejší a zítra to bude přesně rok, co odešel jeden z nejdůležitějších lidí v mém životě.

Tohle ale bude veselý článek. Veselý článek, kterým bych chtěla uctít jeho památku. A proto vám dnes převyprávím jednu z jeho nejoblíbenějších historek, kterou se hrozně rád chlubil – je o mně, je o něm a o jednom velkém, na první pohled nereálném snu, který se stal skutečností.

Vraťme se proto do devadesátých let, do Topoľčian, do mého rodného města. Byl rok 1996, šestiletá Sašenka tehdy chodila do první třídy, vlasy nosila zapletené do dvou dlouhých krásných copů a domů nosila ze školy samé jedničky. To bylo také naposledy, co si pamatuji své copy jako krásné – nevím, jak se to stalo, ale minimálně půlka mých vlasů si někdy v průběhu posledních 10 let sbalila batůžek a už jsem je nikdy neviděla. Teď, když si z vlasů něco upletu, dá se tomu říkat pouze copánky. Ale zpátky k příběhu:

Jednou k nám do třídy přivedla paní učitelka takového drobnějšího, staršího pána a ten nám sdělil, že je trenérem přípravky stolního tenisu a že pro Topoľčiansky stolně-tenisový klub, který mimochodem v té době patřil k nejlepším v republice, hledají mladé naděje. Že stačí přijít, oni nás všechno naučí a když budeme dobří, tak budeme jezdit po zápasech, vyhrávat turnaje a možná se dostaneme i na mistrovství Evropy. Paráda! Já a několik dalších nadšenců jsme se přihlásili a už jen zbývalo, aby to schválili rodiče.

Ok, teď bych se konečně po těch letech měla přiznat – víte, jaká byla má opravdová motivace začít hrát stolní tenis? V hračkářství se mi totiž tehdy líbila taková barevná, umělohmotná sada na stolní tenis, kterou jste si mohli připevnit i doma ke kuchyňskému stolu a hrát, byly v ní dvě pálky, síťka a míček. Mamka mi ji ale nechtěla koupit, prý je to kravina (stejně jako tamagoči, svítící tenisky a tričko s pískacím obrázkem, ty jsem taky nikdy neměla!) a tohle byla příležitost, jak konečně mít tu růžovou plastovou pálku a moct si zahrát! Dokážete si představit to zklamání, když jsem na prvním tréninku dostala do ruky pálku ze dřeva, potaženou černým a červeným gumovým potahem?

První tři roky má kariéra ve stolním tenise nebyla nijak světová. Pokud mám být upřímná – byla přímo děsná. Na tréninky jsem skoro nechodila, protože jsem byla buď pořád nemocná nebo naši kvůli práci neměli čas mě tam vodit a když už jsem na trénink přišla, tak můj výkon odpovídal výkonu totálního jelita. I pokojová rostlina by přes síťku odehrála víc míčků než já. Takto to trvalo až do jednoho turnaje v Nitře – bylo mi devět, vezl mě tam taťka autem a já na tom turnaji prohrála úplně každý zápas. Po cestě domů jsem na zadním sedadle v autě brečela, jak kdyby byl konec světa a když už to otec nemohl poslouchat, tak na mě zakřičel: „Přestaň a neřvi! Teď se tě něco zeptám – chceš být do roka mistryně republiky?“

Chtěla jsem, už mě nebavilo pořád prohrávat, být poslední, být pořád to nemehlo. A tak jsem přikývla. „V pořádku. Já ti teď a tady slibuju, že do roka ní budeš. Nebude to ale zadarmo – budeš muset makat, o víkendu, o prázdninách, kdykoliv bude čas navíc, kdykoliv budou mít ostatní volno, tak ty budeš trénovat. Zabezpečím ti kvalitní sparingy, trenéry, tréninky, soustředění, budeme jezdit po zápasech a turnajích a já už nebudu jen ten hodný taťka, ale budu hlavně tvůj trenér. A do roka vyhraješ mistrovství republiky. A říkám ti, neřvi!“. Když se na to teď dívám zpětně – slíbit něco tak šíleného devítiletému dítěti, které ve vás má naprostou důvěru, chtělo rozhodně velkou dávku odvahy. A jak to tedy dopadlo?

Ze dne na den se vše změnilo. Z původního „1 trénink týdně“ se nejdřív stalo „5 tréninků týdně“ a pak i 8 nebo 10 tréninků týdně, víkend ne-víkend, prázdniny ne-prázdniny. Do toho jsem začala běhat, chodit do posilovny, dělat pohybové cvičení kolem stolu a skákat na švihadle – to vše, abych nabrala svaly, sílu a byla rychlejší. Další, co mi trenéři doporučili bylo zhubnout. Nebyla jsem tlusté dítě, no znáte to, pár kilo dolů a hned se vám hýbe líp. Takže jsem měla upravenou stravu a poprvé taky ochutnala proteinový nápoj. Byl banánový a byl děsně hnusný, měla jsem ho buď místo svačiny nebo večeře a několik roků jsem pak cokoliv banánového nemohla ani cítit.

Pokud si teď říkáte, že byl můj otec blázen, že není správné nutit devítileté dítě do něčeho takového – máte pravdu pouze částečně. Ráda bych zdůraznila, že mě nikdy, rozhodně nikdy do ničeho nenutil. Vše jsem to absolvovala proto, že jsem chtěla. Chtěla jsem být nejlepší, chtěla jsem vyhrát mistrovství republiky, chtěla jsem konečně něco dokázat. Měli jsme domluvu a kdykoliv bych řekla, že končím, mohla jsem skončit. A jestli byl blázen? Pokud ano, tak aspoň konečně víte, po kom jsem. 😊

Byl to velmi těžký rok, který ale postupně začal přinášet první úspěchy – první vyhrané zápasy, posun na žebříčku směrem nahoru. Byly ale také slzy, vztek, únava, nechuť, únava a zase únava, vyčerpání. Nejenom na mojí straně, otec toho měl taky plné kecky - byly dny, kdy přijel ve 3 hodiny ráno ze služebky, dal si sprchu, najedl se a o půl 5 už se mnou vyrážel do Maďarska na turnaj. Přišel taky výsměch od okolí – všichni si ťukali na čelo a tvrdili, že se to nikdy nemůže povést, že ze mě nikdy nic nebude. Prý se hodím jen s vařečkou k plotně, jak řekl trenér z jednoho nejmenovaného konkurenčního klubu. „Pan Vařečka“ mě nikdy neviděl ani péct bábovičky na pískovišti, a přesto by mě, devítiletou holčičku, hned postavil do kuchyně – milý pán, nemyslíte?

A přišlo ono mistrovství republiky. Jeli jsme tam s taťkou o den dopředu, abych si zvykla na halu a vyspala se pořádně a byla co nejvíc v pohodě. Ostatní spoluhráči z Topolčian jeli až na druhý den společně několika autama – a jedno z aut mělo autonehodu, dostalo smyk, sjelo ze silnice a udělalo kotrmelec přes střechu. Nikomu se naštěstí nic vážného nestalo, no i přesto přijeli dost pochroumaní a nikomu z nás pak nebylo moc do smíchu.

Začátek turnaje pro mě taky nevypadal moc šťastně a málem jsem vypadla už ve svém prvním zápase, mezi nejlepšími šestnácti. Prohrávala jsem 1:0 na sety a myslím, že snad 16:9 (hrálo se do 21), nedařilo se mi a vše vypadalo ztracené. V tom momentě jsem se nějakým zázrakem vzpamatovala, zápas se mi podařilo otočit, vyhrála jsem a pak už to šlo jako po másle – výhra ve čtvrtfinále, semifinále a najednou mě čekalo finále.

Nikdy nezapomenu na to, jak mi ve finálovém zápase fandila celá jedna tribuna plná lidí. Větší část ní zabrali hlavně mí spoluhráči z Topoľčian, jejich rodiče a trenéři. Po každém vyhraném míčku mi fandili, tleskali, zpívali, pokřikovali mé jméno a hnali mě dopředu, až do konce – do vítězství. Naše vydřené vítězství, splněný sen. A víte co? Ty dvě holčiny, které jsem tehdy porazila v semifinále a ve finále byly svěřenkyně Pana Vařečky. Lepší facku „vařečkou“ za ty hloupé řeči dostat nemohl!

Od té doby vím, že všechno jde, když se chce. Můžete dokázat cokoliv na světě, jen musíte doopravdy chtít, musíte být ochotni pohnout zadkem a něco pro to udělat a taky si trochu věřit. Já měla navíc to štěstí, že jsem na to nebyla sama a měla jsem vedle sebe někoho, kdo mi byl oporou, hnal mě dopředu, podporoval mě a věřil mi. „A hlavně nebuď dosratá! Radšej tam choď a prehraj, ale vydaj zo seba maximum!“

Až pár měsíců poté, co odešel, jsem si uvědomila, že mám spoustu jeho povahových vlastností a že doopravdy jsem po něm. Nejenom ty dobré, ale i ty špatné a možná taky proto jsme se nespočetně krát pohádali, uměli jsme se navzájem dopalovat do bíla a několikrát se kvůli tomu spolu i den dva nebavili. Větu „To je hrozné, ty jsi jako tvůj otec, měla bys s tím začít něco dělat,“ jsem slyšela několikrát. Dnes už mě to netrápí a i přesto, že si umím zanadávat za volantem a někdy jsem jako vítr, jsem na to, že jsem po otci pyšná. Uměl v lidech vidět potenciál, i když jej sami v sobě neviděli a měl velké srdce. A pokud mám alespoň polovinu z něj a dám svým dětem tolik lásky a péče, kolik dal on mně, budu vědět, že jsem na tomto světě udělala něco správně.

Ďakujem ti tata, za všetko!

You Might Also Like

0 komentářů

Popular Posts

Like us on Facebook

Flickr Images