Píšem ti z oblakov, tu som ti najbližšie.
Sedím teď v letadle a snažím se zkrátit si 2,5-hodinový let
psaním. Nevybrala jsem si úplně nejlepší téma – ťukat do počítače a zadržovat
přitom slzy mé spolucestující nejspíš neuklidňuje. „Omlouvám se všichni, slibuji,
že nechci vyhodit letadlo do vzduchu... Jen to zítra bude přesně rok.“
Vracela jsem se ten večer z tréninku z Břeclavanu,
sice utahaná, ale spokojená jsem čekala na nádraží na vlak. Všichni ví, že jsem
začala pozdě – začít tancovat v souboru ve 28 je prostě pozdě, obzvlášť když
jste nemehlo a anti-talent na jakoukoliv sportovní aktivitu, jako já. Vše, co
jsem kdy ve sportu dokázala (kromě čtyřky z hodu granátem na tělocviku, tu
mi paní profesorka na střední škole dala vyloženě ze soucitu), jsem měla vydřené.
Ale o tom později, zpátky k tanci. I když jsem se u toho, jak řekl náš vedoucí, někdy hrbila jako
žába a jindy prý poskakovala jako koza, tak když jsem tancovala, cítila jsem se
šťastná a volná. A loni, 30.7.2019 tomu bylo zrovna tak. I přesto, že jsem po
tréninku musela čekat asi hodinu na vlak z Břeclavi do Hodonína, tak mi to
stálo za to.
Čekání na nádraží jsem si obvykle krátila tím, že
jsem volala s mamkou a buď ji sdělovala dojmy z tréninku, nebo jsme prostě
jen tlachali o kravinách, jako vždy. „Netlachejte o kravinách a radši mi udělej
ten čaj, cos mi ho slíbila,“ uslyšela jsem v telefonu taťku. Zasmála jsem se, řekla jsem
mamce, že zavolám později a nastoupila do vlaku. Za hodinu a půl bylo všechno
jinak. Ten čaj, co mamka ještě stihla uvařit zůstal stát na nočním stolku nedopitý.
Infarkt byl rychlejší a zítra to bude přesně rok, co odešel jeden z nejdůležitějších
lidí v mém životě.
Tohle ale bude veselý článek. Veselý článek, kterým bych
chtěla uctít jeho památku. A proto vám dnes převyprávím jednu z jeho nejoblíbenějších
historek, kterou se hrozně rád chlubil – je o mně, je o něm a o jednom velkém,
na první pohled nereálném snu, který se stal skutečností.
Vraťme se proto do devadesátých let, do Topoľčian, do mého
rodného města. Byl rok 1996, šestiletá Sašenka tehdy chodila do první třídy, vlasy nosila zapletené
do dvou dlouhých krásných copů a domů nosila ze školy samé jedničky. To bylo také naposledy,
co si pamatuji své copy jako krásné – nevím, jak se to stalo, ale minimálně
půlka mých vlasů si někdy v průběhu posledních 10 let sbalila batůžek a už
jsem je nikdy neviděla. Teď, když si z vlasů něco upletu, dá se tomu říkat pouze copánky. Ale
zpátky k příběhu:
Jednou k nám do třídy přivedla paní učitelka takového drobnějšího,
staršího pána a ten nám sdělil, že je trenérem přípravky stolního tenisu a že
pro Topoľčiansky stolně-tenisový klub, který mimochodem v té době patřil k nejlepším
v republice, hledají mladé naděje. Že stačí přijít, oni nás všechno naučí
a když budeme dobří, tak budeme jezdit po zápasech, vyhrávat turnaje a možná se
dostaneme i na mistrovství Evropy. Paráda! Já a několik dalších nadšenců jsme
se přihlásili a už jen zbývalo, aby to schválili rodiče.
Ok, teď bych se konečně po těch letech měla přiznat – víte,
jaká byla má opravdová motivace začít hrát stolní tenis? V hračkářství se mi totiž
tehdy líbila taková barevná, umělohmotná sada na stolní tenis, kterou jste si
mohli připevnit i doma ke kuchyňskému stolu a hrát, byly v ní dvě pálky,
síťka a míček. Mamka mi ji ale nechtěla koupit, prý je to kravina (stejně jako
tamagoči, svítící tenisky a tričko s pískacím obrázkem, ty jsem taky nikdy
neměla!) a tohle byla příležitost, jak konečně mít tu růžovou plastovou pálku a
moct si zahrát! Dokážete si představit to zklamání, když jsem na prvním
tréninku dostala do ruky pálku ze dřeva, potaženou černým a červeným gumovým
potahem?
První tři roky má kariéra ve stolním tenise nebyla nijak
světová. Pokud mám být upřímná – byla přímo děsná. Na tréninky jsem skoro
nechodila, protože jsem byla buď pořád nemocná nebo naši kvůli práci neměli čas
mě tam vodit a když už jsem na trénink přišla, tak můj výkon odpovídal výkonu
totálního jelita. I pokojová rostlina by přes síťku odehrála víc míčků než já. Takto
to trvalo až do jednoho turnaje v Nitře – bylo mi devět, vezl mě tam taťka
autem a já na tom turnaji prohrála úplně každý zápas. Po cestě domů jsem na
zadním sedadle v autě brečela, jak kdyby byl konec světa a když už to otec
nemohl poslouchat, tak na mě zakřičel: „Přestaň a neřvi! Teď se tě něco zeptám –
chceš být do roka mistryně republiky?“
Chtěla jsem, už mě nebavilo pořád prohrávat, být poslední,
být pořád to nemehlo. A tak jsem přikývla. „V pořádku. Já ti teď a tady
slibuju, že do roka ní budeš. Nebude to ale zadarmo – budeš muset makat, o
víkendu, o prázdninách, kdykoliv bude čas navíc, kdykoliv budou mít ostatní
volno, tak ty budeš trénovat. Zabezpečím ti kvalitní sparingy, trenéry, tréninky,
soustředění, budeme jezdit po zápasech a turnajích a já už nebudu jen ten hodný
taťka, ale budu hlavně tvůj trenér. A do roka vyhraješ mistrovství republiky. A
říkám ti, neřvi!“. Když se na to teď dívám zpětně – slíbit něco tak šíleného
devítiletému dítěti, které ve vás má naprostou důvěru, chtělo rozhodně velkou dávku
odvahy. A jak to tedy dopadlo?
Ze dne na den se vše změnilo. Z původního „1 trénink týdně“
se nejdřív stalo „5 tréninků týdně“ a pak i 8 nebo 10 tréninků týdně, víkend ne-víkend,
prázdniny ne-prázdniny. Do toho jsem začala běhat, chodit do posilovny, dělat
pohybové cvičení kolem stolu a skákat na švihadle – to vše, abych nabrala svaly,
sílu a byla rychlejší. Další, co mi trenéři doporučili bylo zhubnout. Nebyla jsem
tlusté dítě, no znáte to, pár kilo dolů a hned se vám hýbe líp. Takže jsem měla
upravenou stravu a poprvé taky ochutnala proteinový nápoj. Byl banánový a byl děsně
hnusný, měla jsem ho buď místo svačiny nebo večeře a několik roků jsem pak
cokoliv banánového nemohla ani cítit.
Pokud si teď říkáte, že byl můj otec blázen, že není správné
nutit devítileté dítě do něčeho takového – máte pravdu pouze částečně. Ráda bych
zdůraznila, že mě nikdy, rozhodně nikdy do ničeho nenutil. Vše jsem to
absolvovala proto, že jsem chtěla. Chtěla jsem být nejlepší, chtěla jsem vyhrát
mistrovství republiky, chtěla jsem konečně něco dokázat. Měli jsme domluvu a
kdykoliv bych řekla, že končím, mohla jsem skončit. A jestli byl blázen? Pokud
ano, tak aspoň konečně víte, po kom jsem. 😊
Byl to velmi těžký rok, který ale postupně začal přinášet
první úspěchy – první vyhrané zápasy, posun na žebříčku směrem nahoru. Byly ale
také slzy, vztek, únava, nechuť, únava a zase únava, vyčerpání. Nejenom na mojí straně, otec toho měl taky plné kecky - byly dny, kdy přijel ve 3 hodiny ráno ze služebky, dal si sprchu, najedl se a o půl 5 už se mnou vyrážel do Maďarska na turnaj. Přišel taky
výsměch od okolí – všichni si ťukali na čelo a tvrdili, že se to nikdy nemůže
povést, že ze mě nikdy nic nebude. Prý se hodím jen s vařečkou k plotně,
jak řekl trenér z jednoho nejmenovaného konkurenčního klubu. „Pan Vařečka“
mě nikdy neviděl ani péct bábovičky na pískovišti, a přesto by mě, devítiletou
holčičku, hned postavil do kuchyně – milý pán, nemyslíte?
A přišlo ono mistrovství republiky. Jeli jsme tam s taťkou
o den dopředu, abych si zvykla na halu a vyspala se pořádně a byla co nejvíc v pohodě.
Ostatní spoluhráči z Topolčian jeli až na druhý den společně několika
autama – a jedno z aut mělo autonehodu, dostalo smyk, sjelo ze
silnice a udělalo kotrmelec přes střechu. Nikomu se naštěstí nic vážného
nestalo, no i přesto přijeli dost pochroumaní a nikomu z nás pak nebylo moc
do smíchu.
Začátek turnaje pro mě taky nevypadal moc šťastně a málem
jsem vypadla už ve svém prvním zápase, mezi nejlepšími šestnácti. Prohrávala
jsem 1:0 na sety a myslím, že snad 16:9 (hrálo se do 21), nedařilo se mi a vše
vypadalo ztracené. V tom momentě jsem se nějakým zázrakem vzpamatovala,
zápas se mi podařilo otočit, vyhrála jsem a pak už to šlo jako po másle – výhra
ve čtvrtfinále, semifinále a najednou mě čekalo finále.
Nikdy nezapomenu na to, jak mi ve finálovém zápase fandila celá
jedna tribuna plná lidí. Větší část ní zabrali hlavně mí spoluhráči z Topoľčian,
jejich rodiče a trenéři. Po každém vyhraném míčku mi fandili, tleskali,
zpívali, pokřikovali mé jméno a hnali mě dopředu, až do konce – do vítězství. Naše
vydřené vítězství, splněný sen. A víte co? Ty dvě holčiny, které jsem tehdy porazila
v semifinále a ve finále byly svěřenkyně Pana Vařečky. Lepší facku „vařečkou“
za ty hloupé řeči dostat nemohl!
Od té doby vím, že všechno jde, když se chce. Můžete dokázat
cokoliv na světě, jen musíte doopravdy chtít, musíte být ochotni pohnout zadkem
a něco pro to udělat a taky si trochu věřit. Já měla navíc to štěstí, že jsem
na to nebyla sama a měla jsem vedle sebe někoho, kdo mi byl oporou, hnal mě
dopředu, podporoval mě a věřil mi. „A hlavně nebuď dosratá! Radšej tam choď a
prehraj, ale vydaj zo seba maximum!“
Až pár měsíců poté, co odešel, jsem si uvědomila, že mám
spoustu jeho povahových vlastností a že doopravdy jsem po něm. Nejenom ty
dobré, ale i ty špatné a možná taky proto jsme se nespočetně krát pohádali,
uměli jsme se navzájem dopalovat do bíla a několikrát se kvůli tomu spolu i den
dva nebavili. Větu „To je hrozné, ty jsi jako tvůj otec, měla bys s tím začít
něco dělat,“ jsem slyšela několikrát. Dnes už mě to netrápí a i přesto, že si umím
zanadávat za volantem a někdy jsem jako vítr, jsem na to, že jsem po otci pyšná. Uměl v lidech vidět potenciál, i když jej sami v sobě neviděli
a měl velké srdce. A pokud mám alespoň polovinu z něj a dám svým dětem
tolik lásky a péče, kolik dal on mně, budu vědět, že jsem na tomto světě
udělala něco správně.
Ďakujem ti tata, za všetko!